Paní doktor


Za svého dětství, kdy jsem ještě potkávala dámy prvorepublikové etikety, zaslechla jsem titulování paní doktor. Už tehdy, začátkem šedesátých let minulého století, bylo mi protivné slyšet to divné spojení slov, byť z úst půvabných starých dam. Tehdy jsem ještě netušila, že se v jedenadvacátém století stanu soukromou bojovnicí za přechýlené tvary profesí do ženského rodu, že budu neúnavně opravovat každou advokátku, psycholožku, socioložku a lékařku, která se představí jako paní doktor. Když jsem jednou opravila malířku, která si říkala malíř, vysvětlila mi, že malířka je akorát tak malérečka porcelánu. Zatrnulo mi při vzpomínce na Toyen, Adrienu Šimotovou či sestry Válovy. Když mi ředitelka jednoho občanského sdružení řekla, že na vizitce má ředitel a její sekretářka asistentka ředitele, došlo mi, že podle ní je ředitelka méně než ředitel, ten totiž znamená víc. Zatímco pro asistentku je ženský tvar profese vhodný, protože ta stojí společensky níž než paní ředitel.

Takových vizitek jsem pak viděla nepočítaně a uvědomila si, že my samy se podhodnocujeme tím, že svým úžasným profesním výkonům nepřisuzujeme ženský rod v přetrvávající atmosféře společenského vědomí, že žena je druhé pohlaví a neměla by se cpát do oborů, které tradičně náležely mužům. Smutné je, že mezitím uplynulo celé jedno století, na jehož počátku na Karlově univerzitě vystudovala medicinu první žena. Bylo to roku 1902 a jmenovala se Anna Honzáková. Přestože tehdy museli na univerzitě upravit promoční slib i do ženského tvaru, pacienti ji možná oslovovali paní doktor....

Když mi kdysi jedna slavná česká herečka řekla: já jako herec…, nevěřila jsem svým uším. U herečky mi to přišlo tak absurdní, jako by si zdravotní sestra říkala zdravotní bratr. V České televizi, myslím, jsem jediná, která do titulků svých filmů píše šéfdramaturgyně a šéfproducentka, protože tyto profese jsou tam obsazeny ženami.

Když běžně mluvíme o prezidentkách, premiérkách, ministryních a poslankyních, proč by se neměly ke svému ženství hrdě hlásit architektky, matematičky, astronomky, bioložky, archeoložky a vědkyně. To nemluvím o uměleckých profesích - o režisérkách, malířkách, sochařkách, dokumentaristkách, spisovatelkách, kameramankách, či novinářkách, kdy ženské rody profesí jsou i potvrzením jejich ženského uměleckého přístupu k interpretaci světa. Neexistuje žádná lidská profese, vykonávaná ženami, která by se nedala přechýlit do ženského rodu. Samozřejmě, že neexistuje hornice, protože žádná taková do dolů nefárá. Možná se nám zdá divná fyzička, protože toto slovo znamená v hovorové češtině i tělesnou zdatnost.

Když mi český filozof a feminista Milan Machovec jednou ve svém bytě ukazoval fotografie mužů a žen, které obdivoval, řekl: "Toto jsou moji miláčkové a miláčkyně." Já vím, že muž osloví svou milou "miláčku" a nijak tím nesnižuje její ženství. Profesor Machovec si jen hrál s českým jazykem, a to v úctě k ženské identitě obdivovaných osobností.

V osmdesátých letech minulého století bylo jedním z požadavků demonstrujících švýcarských žen právo na to, aby mohly své profese uvádět v ženském rodu. V českých zemích za toto právo ženy nedemonstrují, dokonce ho ani nevyužívají.

V Německu se slovem letošního roku stal pojem spolková kancléřka, v němčině Bundeskanzlerin. Tato volba byla zdůvodněna tím, že pojem kancléřka nezdůrazňuje jen fakt, že poprvé v německé historii stojí v čele vlády žena, ale i zajímavost z hlediska jazykového: ještě před pár desetiletími by prý Angelu Merkelovou oslovovali paní kancléř.

Milé ženy, až si budete na vizitky psát psycholog, sociolog či advokát, představte si, jak by se pod vaším jménem vyjímala dvě slova - paní doktor...


Olga Sommerová