MUŽI JSOU U NÁS DISKRIMINOVÁNI


Rozvedení otcové se v českých zemích stali bezprávnými a bezmocnými občany. Jejich děti coby rukojmí pomstychtivých matek ztrácejí základní lidské právo - právo na oba rodiče. Toto se děje pod taktovkou nezávislého soudnictví demokratického státu a za lhostejného přihlížení celé společnosti. Od opatrovnických soudů odchází matka jako vítěz, otec jako poražený. Skutečnou obětí války Novák versus Nováková je dítě. Podle starobylých zvyklostí klade společnost většinu výchovných povinností na matku. Při rozvodu se jí za to odměňuje právem na dítě jakožto válečnou kořist. Obojí je špatné, absurdní, zatuchlé, nemravné, nelidské.

Každý zná ze svého okolí desítky historek o marném otcovském dožadování se dětí na soudem přiklepnutý "styk" jednou za čtrnáct dní, o odmítání matek "půjčit" dítě, protože ono je právě dnes a vlastně skoro pokaždé nemocné. Dítě se stává nástrojem pomsty, aniž by jeho milující matka myslela na dítě samé - na jeho touhu po tátovi.

Muži, kteří nerezignovali na své otcovství, celá léta marně bojují s bývalými manželkami, se sociálními pracovnicemi, soudci a soudkyněmi. Jsou to otcové, kteří se dítěti po dobu trvání manželství věnovali více než je ve zdejších krajích zvykem, ti, kteří nebyli jenom dodavateli peněz do rodinného rozpočtu, ale empatickými kamarády, dospělými muži, pro které má člověk-dítě větší hodnotu než kariéra. S mnohými jsem se setkala v průběhu dvaceti let při natáčení dvou filmů na téma do očí bijící diskriminace mužů v českých zemích. První film jsem točila za komunistického režimu, druhý ve svobodné zemi. Nic se nezměnilo. Možná jen jedna pokroková novela zákona o rodině, zákona o společné výchově dítěte po rozvodu z roku 1998, kterou někteří soudci nazývají nešťastnou novelou a není zvykem ji naplňovat. Předseda Unie otců Daniel Nebeský, který jedenáct let bojoval o to, aby se mohl stýkat se svým synem, říká: "Čeští soudci jsou nezávislí - na mezinárodních úmluvách o právech dítěte, na republikových zákonech, na morálce, logice a prokazatelných skutečnostech."

Hrdina mého filmu Evžen Voleský viděl naposledy svého, nyní devítiletého syna, před pěti lety: "Kdykoliv jsem si šel pro syna, zavolal na mě nový partner mé ženy policii. Synovi kroutil hlavou, aby se na mě nemohl podívat." Po pětiletém martyriu, opakovaných pokusech setkat se synem, po němž se mu bolavě stýská, obdržel Evžen Voleský od brněnského soudu zákaz styku se svým dítětem: "Cítím se poškozený v základních lidských právech zaručených naší ústavou, v právu rodiče na výchovu dítěte. U Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku jsem podal žalobu na Českou republiku."

Našim dětem chybí otcové. Dcery postrádají předobraz budoucího manžela, synové mužský vzor. Několik set českých mužů, vyvržených z rodin, prolamuje svým donkichotským úsilím o kontakt s vlastním dítětem tradiční obraz vzdáleného chladného otce.

Stát, pro nějž je rodina základním stavebním prvkem, jim v tom důsledně brání.


Olga Sommerová