Lidové noviny 19.2.2000


Pravý muž konce 20. století je feminista


Dokumentaristka Olga Sommerová se považuje za dítě štěstěny . Přestože natočila svůj první profesionální film Konkurz na rok 2000 až ve třiceti letech, byl to okamžitý úspěch. Její schopnost vcítit se do lidských osudů a získat si důvěru k rozhovoru se prosadila v prvních filmech, pro které si vybírala sociální témata.

Nikdy, ani v pozdějších dokumentech se nezabývala něčím, co by ji osobně nezaujalo, čím by právě nežila. V současné době ji zajímají vztahy mezi mužem a ženou jako obecný a společenský problém umět naslouchat a vést dialog.


Televize nedávno vysílala váš poslední film O čem sní muži. Předcházel mu první díl, nazvaný O čem sní ženy. Měla jste dopředu jasno, co chcete o ženách a mužích říct? Nebo jste se o nich chtěla dozvědět něco nového?

Film O čem sní ženy - to jsem já. Tehdy jsem stála za kamerou, ale vlastně i před kamerou, protože deset mých žen za mě vyslovilo i moje bolesti. Ten film vznikl z nutkavé potřeby říct, na co jsem v životě do svých padesáti přišla. Předcházela mu dlouhá léta spikleneckých rozhovorů s přítelkyněmi a vadilo mi, že to, čím my žijeme, vlastně naši muži nevědí. A proč si máme takhle v přítmí jenom šuškat, proč nevystoupit na světlo? Byl to vlastně vzkaz pro muže, ale taky projev sounáležitosti s ostatními ženami. Po televizní premiéře mi psaly neznámé ženy - přesně tohle jsem prožila, ale bála jsem si to přiznat, natož vyslovit. Ten film byl o tom, že ženy touží po lásce a po komunikaci s muži, a že se jim obojího nedostává.


Muži ve vašem druhém filmu toho neřekli zdaleka tolik jako ženy. Navíc jejich výběr byl příliš výlučný. Chyběl mezi nimi typický český chasník se svými neměnnými názory. Všichni byli příliš osvícení, takoví muži v Čechách nejsou.

To, že moji muži nebyli tak sdílní jako ženy, souvisí s tím, že pro ženy jsou vztahy doménou života. Pro muže je na prvním místě práce, dobývání světa, kariéra. A já jsem oba filmy dělala proto, aby se naše vzrušující pohlavní jinakost, která je zdrojem štěstí i utrpení, vzájemným otevřeným rozhovorem zvrátila víc ve prospěch dorozumění. Co považuju za tragický fenomén tohoto času, je nepřítomnost mužů v rodině a žen ve veřejném životě a v politice. Dětem chybí otec, synům chybí mužský vzor. Vůbec postrádám pravou mužnost. Takzvaný typický muž, tvrdý, nepřístupný, uzavřený macho vévodící rodině, je patriarchální fosilie na vymření. Takového už se nemůžu ani dotknout, natož si s ním povídat. Pravý muž konce dvacátého století je feminista. A moji filmoví hrdinové jsou, každý ve své profesi, dobyvatelé světa, ale zároveň touží po lásce. Jen ji ještě umět žít.


Máte ráda muže?

Můj vztah k mužům se vyvíjel od bezmezného a nepodloženého obdivu, k němuž jsem byla vychovávaná matkou i společností, přes nutné zklamání, ke kterému vede jakákoliv iluze. Najednou jsem zjistila, že muži nejsou oporou, ale jsou křehcí a závislí. Na práci, na kariéře, ale hlavně na ženách. Bylo mi už skoro čtyřicet, když jsem se začala emancipovat. Žensky, a tím pádem i lidsky.


Považujete se za feministku?

Ano, jsem feministka, a nepovažuju to za sprosté slovo. Děje se to vlastně z nouze, protože česká společnost je sto let za opicema, co se týče skutečného postavení a práv ženy. Zákon dává rovná práva, ale to je k smíchu, to je jenom papír. Nejnebezpečnější a neviditelné jsou předsudky mužů, ale i žen. Za chvíli vstoupíme do 21. století, ženy jsou dnes jinde, doba je jinde, ale v nepsaných vztahových a společenských zákonech se pořád děje století devatenácté. A když už žijeme konečně po šedesáti letech v demokracii, bylo by dobré, aby se budovala demokracie i ve vztazích mezi mužem a ženou. O to usiluje feminismus.


Jaké naléhavé ženské téma cítíte v tuto chvíli?

Například mě zajímá téma ženy, která chce mít rodinu i kariéru. To je můj případ, můj osud. Člověk musí vždycky slevit, když má víc než jedno přání. Ale absurdní je, že na rozdíl od ženy má muž automaticky obojí, profesi i rodinu. Pro to, aby společnost byla zdravější, je třeba, aby žena vstoupila do veřejného života a muž se vrátil do rodiny. Ale českým ženám chybí vzor a kuráž, mužům brání veřejné mínění - přece nebudu jako blbeček přebalovat mimino a mýt nádobí. Žena pak má to "blbečkovství" automaticky v náplni svého osudu, děti vyrůstají bez otce a svět zákonů se odehrává bez žen.


A co téma mateřství?

Mateřství je doživotí, krásný a bolestný. Ale kde je otcovství? Nastala krize otců a mužů, a to proto, že v téhle naší degenerované civilizaci jsou to bohužel především matky, které vychovávají syny. Matka nikdy nemůže dát synovi to, co potřebuje dostat od otce. A protože ženy se zabývají, často osamoceně, základními věcmi života, jako je péče o děti nebo o partnerskou lásku, jsou vyzrálejší a kvalitnější polovinou lidstva. Z toho důvodu jsou pro mě zajímavější přátelství a rozhovory se ženami než s muži.


Jaký je úděl padesátileté ženy v téhle společnosti?

Když jsem točila film O čem sní ženy, který byl vlastně generační výpovědí mých vrstevnic, překvapilo mě, jak málo sebevědomí jsme dostaly do vínku. Teprve kolem čtyřicítky jsme se začaly emancipovat, setřásat ze sebe nános patriarchální výchovy, která nás vedla k tomu, abychom sloužily muži a dětem a nemyslely na sebe. Já třeba v sobě silně nesu křesťanskou zásadu ženského samaritánství a obětování se, a zároveň mě to hrozně popuzuje. Vždycky ve mně silně soupeřila člověčí touha po svobodě s potřebou kotvy, rodinného zázemí. Jako by jedno vylučovalo druhé. Všechny hrdinky mého filmu, včetně mě, byly ženy s pošlapaným sebevědomím, z kterého se sbíraly celý život.


Nechtěla jste někdy točit hraný film?

Nikdy mě to ani nenapadlo. Život s dokumentárním filmem je nepředstavitelně krásný. Člověk je svobodnější, skromnější a rychleji zraje. Soukromě i služebně je nucen prožít trápení i radosti druhých lidí intenzivněji, než když žije jenom život svůj. Zároveň nejistota, kdy nevíte, co vás příští vteřinu překvapí, dělá člověka pružnějším a tolerantnějším. A potom ta vzrušující hra ve střižně, když ze surového materiálu děláte tvar, kterým chcete něco sdělit.


Považujete dokumentární film za službu veřejnosti, za osvětu?

Pro mne dokument znamená osvětu. Nikdy jsem se za to zprofanované slovo nestyděla, je od slova světlo. Už od začátku, kdy jsem točila filmy o uražených a ponížených, chtěla jsem světu říct, že se tady někde děje nepravost, anebo naopak něco krásnýho a povzbuzujícího.


Chtěla jste vychovávat?

Já dodneška pořádně nevím, jestli umím vychovávat vlastní děti. Dobrý dokument působí stejně jako velké umění, dělá lidi vnímavějšími a přitom nekáže.


Podává dokument pravdivý obraz skutečnosti, nebo realitu manipuluje?

Dokument vždycky skutečnost manipuluje. Žádná objektivní pravda neexistuje. Můj film je moje pravda, já rozhoduju, co natočím, a já pak ve střižně řadím záběry, tak jak chci. A protože je tu velké nebezpečí manipulace s autentickým materiálem, který je sám o sobě důvěryhodný, je strašně důležitá etika dokumentaristy, kterou formuloval klasik dokumentu John Grierson - dokumentární film má sloužit humanitě a demokracii. Leni Riefenstahlová, která točila pro Hitlera propagandistické filmy jako Triumf vůle, byla geniální filmařka, která ale svůj talent dala do služeb totalitní demagogie. Dokumentarista nikdy nesmí sloužit žádné ideologii, politické straně nebo církvi.


Existuje nějaká hranice intimity, soukromí, za kterou si netroufáte jít?

Moje profesní přání je dostat se až do třinácté komnaty. Řídím se pravidlem, že dokumentarista se smí zeptat na všechno. Ale bojím se takových věcí, které jsou potravou pro bulváristy. Já usiluju o duši toho člověka a nezajímá mě, jestli má milenku nebo je homosexuál. Stává se, že natočím něco, co toho člověka může zesměšnit nebo mu ublížit v rodině, ve společnosti. Pak stojím před rozhodováním, jestli ten "úlovek" použiju, anebo se zachovám jako slušnej člověk. Myslím si, že většinou jsem slušná až příliš.


V tomhle smyslu má dokumentarista velkou moc.

Souvisí to s vědomím občanských práv, které se v Čechách začalo proměňovat. Čím dál na východ jsou lidi bezbrannější a otevřenější, taky nemají moc co ztratit. Naopak směrem na západ si lidi chrání soukromí až příliš. Čechy jsou uprostřed. A protože dokumentarista touží zaznamenat život se vším všudy, je mu na východě líp. Asi dvakrát jsem točila s Čechy, kteří žili dlouho na Západě, a viděla jsem ten rozdíl - dát statement, nestříhat, autorizovat, žádný přátelský rozhovor. Naštěstí v Čechách potkáváme ještě pořád lidi, kteří nejsou vypovídaní z toho, co je trápí, nemají vrbu, farářezpovědníka. Tak přijde dokumentarista a nastaví ucho a duši.


Máte nějaký klíč, jak se k lidem dostáváte?

Dávám jim samu sebe a to, na co se ptám, mě opravdu zajímá. Oni se mně otevřou, protože v nich vzbuzuju důvěru. To mi daly sudičky jako dar.


Točíte pořád jeden film nebo témata přicházejí náhodně?

Moje filmografie kopíruje můj životopis. Něčím právě žiju, nebo se chci něco dozvědět, natočím film. Zní to jako fráze, ale je to tak, jeden život, jeden film. Dokumentarismus je způsob života. Já nemám jiný hobby.


Komu byste dovolila natočit film o sobě?

Můj syn studuje FAMU a občas se mi vnucuje: Hele, natočil bych o tobě film, dokud jsi ještě hezká, dokud nejsi odepsaná. Říkám mu, že to uděláme, až mi bude osmdesát. Pak už na sebe řeknu všechno. Kolem mě už budou všichni mrtví a já budu nad hrobem tak veleupřímná, jak jsem si vždycky přála, aby byli takoví lidi, se kterými točím.


Bojíte se stáří?

Bojím se. Ani ne těch vrásek jako úbytku sil. Na tom, že jsem zdravá, a tudíž mocná, jsem si vždycky zakládala. Vím ale, že přijdou jiné věci. Hodně si přeju, abych byla vnitřně svobodnější. Už po té cestě jdu a čím jsem starší, tím víc se osvobozuju od zbytečných přání, od strachů, od předsudků. Chtěla bych být vyrovnaná, ale zdá se mi, že to tak hned nebude. Snad těsně před smrtí.


Zajímá vás politika?

Mě politika strašně zajímá. A dokumentarista, pokud se nerozhodne celý život točit filmy o zvířátkách, se musí politikou zabývat, protože se vyjadřuje ke společenským tématům. O věci veřejné by se měl starat každý slušný občan. Když se nestará, tak nepřemýšlí, tím pádem zvítězí vlastní břicho a jde volit komunisty. Jak říká jedna moje přítelkyně - muž, který se nezajímá o politiku, je eunuch, kastrát.


A žena?

Vidíte, najednou se mi sem vloudil můj vlastní předsudek. Česká politika trpí nejenom tou černou dírou v demokracii, kterou byly dvě totality, ale i mužskou ješitností, kohoutím soupeřením, a určitě taky absencí ženského vlivu na věci veřejné. Žena vidí svět jinak, jiné věci jsou pro ni důležité. Ale myslím tím skutečnou ženu, ne političku, která přebírá mužské vzorce myšlení.


Čím nejvíc strádá česká společnost?

České společnosti chybí idea, pro kterou by stálo za to žít a která by vyšla vstříc potřebě lidské bytosti - nejenom chlebem živ jest člověk. Po revoluci se radost ze svobody a demokracie brzo rozpustila v českém šikulózním pragmatismu. Konzumerismus je strašně smutnej. Konzumní přání se už narodí mrtvé, protože přináší jenom chvilkovou radost. Chybí idea společenství, která například utvářela první republiku. Přála bych si silnou osobnost, nějakou novodobou Johanku z Arku, nebo Ježíše Krista, nebo Jana Husa, nebo Masaryka, ale na to jsou Češi zvědaví jenom chvíli, viz Václav Havel. Věřím spíš na trpělivou osvětu, na veřejnou diskusi, která bude podporovat pomoc slabším, toleranci k menšinám, slušnost k sousedům a obchodním partnerům. Aby se tohle všechno stalo hodnotou, která má dobrý zvuk, prostě bontonem. Bez mravnosti se nedá dělat nic, ani výchova dětí, ani obchody, ani politika. A kvůli té naší chybějící mravnosti se k nám nehrne civilizovaný svět, ani my do něj. Po deseti letech svobody jsme pěkně zakonzervovaní v tom našem milém malém českém kotlíku.


"Ženy jsou vyzrálejší a kvalitnější polovinou lidstva," tvrdí Olga Sommerová


Autor: Kristina Žantovská