Hospodářské noviny 22.9.2006


Dokumentarista nikdy nemůže být objektivní


Při našem povídání v jejím letenském bytě mám pocit, jako by nám naslouchal ještě někdo. Její bývalý manžel, slavný dokumentarista Jan Špáta, který minulý měsíc zemřel. Před třemi lety se s ním rozvedla. Teď čas od času sklouzne očima na fotografii vystavenou na stole. Je na ní zachycena se Špátou a z obou vyzařuje jakási soustředěná spokojenost. Pod snímkem hoří dvě svíčky. "Víte, člověk pozná, jestli někoho opravdu miluje, až v takovýchhle mezních situacích," říká režisérka dokumentárních filmů a známá feministka Olga Sommerová.


Hodně vyprávíte o dětství, ale nikde o svém dospívání v atmosféře druhé poloviny šedesátých let. Co jste tehdy cítila?

Radost a dychtivost. Byla jsem duchem hippísačka, což jsem asi dodneška. Ideovým praporem pro mne byli Beatles a Rolling Stones. Jakýkoliv kluk, který nevyznával tuhle hudbu, byl pro mě naprosto nepřijatelný. Chodila jsem na chemickou průmyslovku, ale veškeré umění, které v Praze bylo k mání, jsem nenasytně požírala. Ze školy na výstavu, pak jsme šli do kina a večer ještě do divadla. Den co den. A ještě jsme stačili číst všechny knihy, které vycházely.


Mnozí vaši vrstevníci po těch časech teskní...

Ani za nic bych se nechtěla vrátit do mládí. Je krásné, ale strašně bezradné. Už tehdy jsem v sobě měla fanatickou touhu po volnosti, svobodě. Ale nevěděla jsem, jak si ji vydobýt.


Co udělala s vaší touhou po svobodě ponurost let sedmdesátých?

Začala jsem studovat FAMU a pamatuju si ten depresívní pocit beznaděje. Strašně jsem prožívala společenský pád, zapovídání všeho...


Jana Hradílková ve vaší knize O čem sní ženy vypráví, že rozhodnutí vdát se, mít děti, bylo jejím soukromým NE, rebelií proti beznaději režimu. Tak jste neuvažovala?

To už jsem objevila v Boženě Němcové, která po revolučním roce 1848, v čase zmařených nadějí, píše: "porodinec plný". Já jsem se na vysoké škole také vdala. Ale hlavně proto, že jsem byla v době plodnosti a chtěla jsem hnízdit. Ale nechtěla jsem se zakutat do nějakého domácího štěstíčka, musela jsem nějak reagovat na tu beznaděj kolem. Tahle potřeba vyslovit názor se táhne celým mým životem. A dovedla mne k dokumentu.


A nedeptalo vás pomyšlení, že studujete obor, v němž perspektiva, co se týče svobody slova, kritiky, byla úplně na draka?

Kupodivu, tuhle otázku jsem si nekladla. Snad proto, že v celé hrůze sedmdesátých let byla FAMU ostrovem svobody. Ve škole jsme koukali na slavné dokumenty třicátých a šedesátých let, to byly krásné věci. Pro nás to byla ohromná výzva, pobídka, že to jde.


Ale to jde ve svobodných nebo hodně uvolněných poměrech...

Ale svoboda je také trochu zrádná. V první polovině devadesátých let byl úžasný boom dokumentárního filmu. Vrhali jsme se na zapovězená témata. Ale najednou mi přišlo, že člověk pod tlakem nesvobody mohl někdy zpívat snad ještě krásněji. Já samozřejmě po těch příšerných letech vůbec neteskním. My jsme věděli, že nemůžeme natočit film proti režimu. Tak jsme točili sociální dokumenty, ty uražený a ponížený. Společnost se chovala k tělesně a mentálně postiženým, kteří byli zavřeni v ústavech, bezohledně, nikdo je neznal, nesměl vidět. To byla jediná možnost přijít s nějakou kritikou. Každopádně sociální témata jsou vždycky základní potravou dokumentaristy.


V letech 1979 až 1981 jste pracovala jako redaktorka v České televizi. Jaká tam byla nálada?

Strašná. Chodila jsem po chodbách a měla pořád pocit, že na mne někdo vyskočí a začne řvát. Když jsem tam nastoupila, stařičký pan redaktor Karel Pech mně řekl: "Dobrý novinář je co nejméně v redakci." Tak jsem tam chodila co nejmíň. A pak jsem si vzala svého druhého manžela, dokumentaristu Jana Špátu, a utekla točit filmy do Krátkého filmu. Už tehdy se projevilo, že jakmile cítím omezení, musím utéct.


Z čeho pramení tahle vaše zjitřená touha po volnosti?

Možná z toho, že dětství se mi nelíbilo, ale musela jsem čekat, až budu moct žít po svém.


To nemáte na dětství žádné šťastné vzpomínky?

Mám šťastné vzpomínky na mámu, která ale taky nebyla šťastná. Otce jsem nenáviděla, protože na nás kašlal, nenosil peníze, nestaral se. Asi jsem ho jako malá milovala, potřebovala ho. Ale o to je to horší, když vás odmítne člověk, po kterém toužíte. Smířila jsem se s ním až pět let po jeho smrti. Když umíral, byla jsem úplně chladná.


Jak jste poznala, že jste se s ním smířila?

Začala jsem na něj vzpomínat s dojetím. Někde jsem četla, že po čtyřicítce by se člověk měl vyrovnat se svými rodiči, s citovým zraněním z dětství. Můj táta, který se "nekonal", poznamenal i moje vztahy k mužům, už tím, že jsem si dvakrát vzala mnohem staršího manžela. Teprve když jsem otci odpustila, přestala jsem být bolavou ublíženou holčičkou. A to přišlo ve čtyřiceti, zrovna v roce 1989.


Před rokem 1989 se běžně promítaly dokumenty před hlavními filmy. Jak jste se smiřovala s tím, že po revoluci předfilmy z kin zmizely?

Byla to depka hrozná. Ale zase se absolutně potvrdilo, že všechno zlý je pro něco dobrý. Přišlo video a s ním nová svoboda v dokumentárním filmu. Natáčení na celuloid mělo půvab, vonělo filmařinou, ale bylo těžkopádné, drahé, zatímco technologie videa nám dala neomezené množství materiálu. A to mě uchvátilo, protože dokumentarista potřebuje k lovu autenticity nechat běžet kameru. Když pak přišly počítačové střižny, to už byla úplná senzace na place.


Jak to, že s videokamerou se tak lehce sžili i dokumentaristé nejstarší generace?

Protože nejdůležitější vlastností dokumentaristy je pružnost. Jdete točit, potřebujete slunce a ono je zataženo, potřebujete, aby hrdina byl dobře naladěný, ale on se zrovna pohádal s manželkou. Musíte se přizpůsobovat každou minutu, vzít si ze života, co vám přinese, a udělat z toho přednost. A ne trvat na tom, co máte právě v makovici. A tahle pružnost profesní pak trénuje pružnost životní. Jako když cvičíte, máte pružný svaly, klouby a tělo, tak při natáčení dokumentů vám netrouchniví mysl.


Přišel nástup Novy a prohlášení Železného, že tvrzení o vzdělaném, kulturním národě byl mýtus. Jak to na vás působilo?

Přišlo mi neuvěřitelný, jak nám vzdělanec Železný s potěšením oznamuje, že český občan je primitivní, touží po krvi, po komerčních sračkách. Říkala jsem si: "Tak, chlapče, chceš mít moc a peníze a budeš se ještě vytahovat, jak jsi zničil národ?" Teda on ho nezničil, ten národ takový byl, podle něj.


Zatím se ale nezdá, že se splní vaše přání: "Aby se národu umělohmotnej nováckej obraz přejedl, aby začal přepínat na ČT."

Národ musí být těmi seriály trochu přežranej. Ale je to droga, když si na ně navyknete, tak je budete konzumovat, protože je to pohodlný. Žít život smysluplný je zase hodně namáhavý. Ale co je mi do toho, že se někdo dívá na Novu a holduje konzumu? Já to nespasím. Ta část lidstva, ze které se rekrutují moji přátelé a hrdinové mých filmů, tady pořád je. Tak budu točit filmy pro ty, které vzrušuje člověčina, nejsou líní myslet a chtějí poznávat. Pro těch pět procent.


Kde vidíte hranici mezi intimní výpovědí hrdinů, která je pro vaše filmy typická, a senzacechtivým vlámáním se do soukromí?

Jestliže soucítím se svým hrdinou a chci pochopit jeho duši, dělám to s nejlepším svědomím, protože svoje hrdiny miluju. To je něco úplně jiného než bulvár, který je vyždímá a pak odhodí.


Ale v knižním cyklu O čem sní ženy se stejně jako bulvár ptáte na sexuální náruživosti, traumata se znásilněním, na lesbické vztahy...

Ale dělám to proto, abych zpovědí pomohla jiným ženám, které prožily něco podobného, a myslí si, že jsou úchylné, nenormální. Já to dělám kvůli terapii, ne kvůli dráždění pudů. Neexistuje otázka, na kterou bych se nesměla zeptat. Čím jsem starší, tím víc toužím po intimitě sdělení, po niternosti, originalitě. Ta jediná má v záplavě slov a obrazů smysl. Nikdy bych ale neudělala něco, čím bych svému hrdinovi ublížila. Právě proto, že si ho vážím a miluju.


Nemilujete ho někdy až tak, že ztrácíte objektivitu?

Já nikdy nemůžu být objektivní, absolutně ne. Musím říkat svou pravdu a záleží na mém svědomí. Dokumentární film je subjektivní, je to esej, je to můj názor. Když dělám film, manipuluju a nemůžu jinak. Už tím, co natočím, co vyberu, jak to sestříhám.


Když jste vydala ty knihy, stala jste se populární. Není lepší točit nepoznán?

To miloval Špáta, že je nenápadný, že může lovit jako maskovaný lovec v lese. Ale já už tím, že jsem byla atraktivní dlouhovlasá blondýna, nemohla jsem se nikdy pozorovatelsky skrýt. A po vydání těch knih mě hlavně ženy začaly zastavovat na chodníku. Pár mi jich řeklo, že je mají na nočním stolku jako bibli. To bylo povzbuzující.


Copak popularitu vůbec nepociťujete jako ztrátu svobody?

Je fakt, že když mívám takové ty spravedlivé záchvaty a začnu řádit, když se mi něco nelíbí - v restauraci, v taxíku, někde na úřadě, to je pak blbý. Protože si říkám, přece jenom mě asi znají...


Vaše knížky jsou návodem na vzpouru proti zakořeněným tradicím patriarchátu. Už vám nějaký muž vyčetl, že mu otevřené výpovědi vašich přítelkyň zničily manželství?

Přímo od manželů jsem nic takového neslyšela. Párkrát se mi doneslo, že maminka nebo manžel některé ze zpovídaných přítelkyň byli nepříjemně zasažení. Ale také mně tři nebo čtyři ženy řekly, že se na základě mých knih odhodlaly k rozvodu. Že opustily tyrana.


Měla jste radost?

Neskáču radostí, když se dva lidi rozejdou. Ale vnímám jako pozitivní, když se žena osvobodí z frustrujícího vztahu, kde proti své vůli žije v nedůstojném postavení, odsouzená ke starosti o rodinu, závislá na manželových penězích a na jeho rozmaru. Takový rozchod je cesta k sobě, k svému já, ke svobodě. Je to rozbití tisíciletých tradičních představ o mužské nadřazenosti.


Je ale rozpor mezi ženským a mužským světem opravdu tak hluboký? Vždyť ne každému z mužů se patriarchální role zamlouvá a chtějí žít v jejím sevření.

To já přece vím. Když jsem pracovala na knize O čem sní muži, začala jsem potkávat i muže, kteří jsou úplně jiní. Najednou jsem viděla, že někteří z nich jsou otevření, svobodomyslní, zralí. Trápí se tím, jak žít kvalitní život, chtějí milovat, sní o hlubokých, trvalých vztazích. Šance, abychom se domluvili, tady je. Ale musíme o tom vést dialog, vysvětlit si to, přestože se na nás podepsaly tradice devatenáctého století i komunistický režim, který byl tvrdě patriarchální.


Komunisté ale uzákonili povinnost pracovat pro každého. Nebyl tohle jistý druh emancipace?

Svým způsobem to bylo pro emancipaci ženy podstatné. Chodit pracovat za mizerný, ale vlastní peníz. Ale jinak byl komunistický režim tvrdě patriarchální. Podívejte jen na mocenskou sféru. Tam byli samí muži a jedna Kabrhelová. Ale co se týče narovnání vztahů mezi muži a ženami, nestála za nic ani devadesátá léta.


A nemyslíte, že nás devadesátá léta přece jen zaskočila? Že zvrat, kdy lidé museli uživit v nových podmínkách rodinu, mnozí propadali fascinaci prací, obecně přispěl ke korozi vztahů, do jisté míry neúmyslné?

Asi ano. Vztahy korodovaly. Týkalo se to i mého manželství s Janem Špátou, který mě hodně naučil - být zodpovědnou, chodit včas... a ještě mi dal milovanou dceru. Když jsem se ale osvobodila jako občanka, začala jsem se osvobozovat jako žena. A najednou to mezi námi kříslo. Nastal boj o moc.


Jan Špáta v jednom rozhovoru nesouhlasil s vaším tvrzením, že žena je jiný živočišný druh. Neměl pravdu v tom, že na prvním místě jsou kvality lidské?

Samozřejmě, že měl. Ale to nebylo moje téma. Mně šlo o to, aby se žena konečně dostala na úroveň, která jí náleží a která byla zašlapána. A v tomhle jsme se nemohli s Honzou potkat. Když se u nás vyřklo slovo feminismus, bylo to jako červený hadr. A já nebyla s to ho nějak přesvědčit. Možná bych to dokázala, kdybych byla jeho kamarádka, a ne manželka. On to najednou bral osobně. Myslel si, že když tak veřejně kritizuju muže, tak kritizuju i jeho.


A kvůli tomu jste se rozvedli?

V podstatě ano. Já jsem mohla manželství zachránit, kdybych opustila svoje přesvědčení. Ale cítila jsem, zvlášť po reakcích na moji první knihu, že kdybych sešla z téhle cesty, zradila bych sama sebe. Tak jsem obětovala manželství.


V roce 2001 jste natočila řadu výpovědí odpůrců a obětí komunistického režimu do cyklu Ztracená duše národa. Co to pro vás znamenalo?

Vyrovnání dluhu. Vždycky jsem nenáviděla ten zrůdný režim, ale pro jeho odsouzení jsem neudělala nic konkrétního. A najednou jsem dostala šanci pořídit to svědectví, dokud je to ještě možné. Každopádně být posluchačem těch příběhů, trápení a utrpení a ještě mít s sebou kameru a pak ten film stříhat - to byl bolavý i velkolepý zážitek.


Nepřepadly vás pochybnosti o charakteru národa, který tohle všechno dopustil?

Ne, protože charakter národa pro mě prezentuje těch šestnáct lidí, které jsem zpovídala.


Ani jste neměla nutkání jít za trýzniteli těchto lidí a nafilmovat jejich výpověď?

Neměla, protože jsem věděla, že mi neřeknou pravdu. Jenom by lhali. To by musel být někdo, kdo skutečně dospěl k pokání. Ale co je nutí k pokání, když po jejich zločinech nenásledoval trest? Věděla jsem to vždycky, ale při natáčení tohoto seriálu jsem si ještě palčivěji uvědomovala, jak tragický omyl byla tlustá čára za bolševickou minulostí.


Měli zpovídaní důstojníci, sedláci, duchovní nebo politické vězeňkyně nějakou společnou vlastnost?

Určitě velkorysost. Moje poznání, že lidé, kteří trpěli za své přesvědčení, ztratili léta života v kriminálu nebo přišli o rodinu, jsou schopni být ve svých osmdesáti letech ještě velkorysí, to byl pro mne největší honorář.


Jak se s ním dá naložit?

Je to zvláštní. Já vlastně odjakživa točím filmy o silných lidech, které osud těžce zasáhl a nějak zaskočil. Vždycky si přitom říkám: tak, konečně vidíš, kde jsou ty pravé hodnoty života. Ale pak stejně jdu, dělám chyby, dopouštím se pošetilostí a znovu se trápím kvůli blbostem.


Něco ale ve vás muselo zůstat.

Ano, dělat dokumenty, to je intenzívní škola života. Čím dál víc se mi příčí konzumentské běsnění. Když jdu Prahou, nemůžu se dívat napravo ani nalevo, na výkladní skříně. Prahu mám ráda, když je pět hodin ráno, je všechno zavřený a zmlklý, to je moje Praha. I proto čím dál víc času trávím na chalupě na České Sibiři, kde žije spousta sedláků. Tam můžu dýchat, neohrožují mě výkladní skříně, mám kde zaparkovat... Je to krok do jiného života, než jaký jsem dosud žila...


Jan Špáta se před osmi lety rozloučil s profesí dokumentaristy, rázně se odstřihl od kamery i od Prahy. Máte pocit, že byste k tomu mohla také dospět?

Asi k tomu nenajdu odvahu. Mám ve filmu ráda ostré střihy, ale ve svém životě asi tak rázný střih neudělám. Možnost poznávat lidi, točit o nich filmy, pouštět je do světa, to je opojná droga. A jako každá droga, i tahle člověka ničí. Tenkrát se všichni divili, že to Honza udělal. Ale on mi řekl: "Kdybych to býval věděl, odešel bych dřív."


Co kdyby věděl?

Že existuje také jiný život. Život bez stresu, bez zodpovědnosti. Když něco tvoříte, tak je ta zodpovědnost zničující, ona vám prostě zužuje cévy. A na to Honza také umřel, když ho postihla mozková mrtvice. Na důsledky té strašné tvůrčí zodpovědnosti.


Před jeho smrtí jste s ním tři měsíce strávila v nemocnici. Co mezi vámi probíhalo?

Všechny konflikty zmizely, jako bych je spálila. Najednou tady byl jen člověk bojující o život a můj vztah s ním, který vlastně trvá třicet let. Už jsem věděla, že náš vztah byl velikej a věčnej. V nemocnici mi Honza řekl, že si mě chce znova vzít. A já jsem mu řekla - já si tě chci taky vzít. Jenom jsme to nestihli.


Jaké byly ty poslední okamžiky?

Přijel můj kamarád farář, my jsme se rozloučili, pomodlili otčenáš, farář nás spojil už na věky. Bylo to veliký. A druhý den Honza umřel... Kam přijde farář, tam přijde život nebo smrt.


Co teď cítíte?

Pořád mám v hlavě, že se každou chvíli může něco stát. V jednom Honzově filmu říká evangelička, sedlačka: "Člověk má plánovat práci, jako by tady měl být ještě sto let, a žít své vztahy s lidmi, jako by měl večer umřít." Když se teď loučím s dětmi, tak to dělám tak, jako bych se už nikdy neměla vrátit domů. Smrt je všude kolem nás. Proto bychom si neměli ničit život neláskyplnými vztahy.


Autor: Jiří Leschtina