Lidové noviny 13.1.2006


Black&White, Špátová&Sommerová


Dokumentaristka Olga Sommerová vyčítá dceři hlavu v oblacích a přisátí na mateřský prs, filmařka Olga Špátová předhazuje matce, že je křečovitá a ztratila smysl pro romantiku.


Obě byly v černém, obě Olgy, obě filmařky. Mají stejný účes, jaký byl trendy v dobách Bardotky, jedna blond a druhá bruneta. Mluví podobně zastřeným hlasem, který působí sexy a zároveň trochu dýchavičně. Je mezi nimi 35 let.


Uvařily mi kafe, aniž se na co ptaly, a boty mi schovaly před psem. Je zimní den, venku chumelí, sedíme v obýváku jejich letenského bytu a na pohovce pod portrétem milované Boženy Němcové hlasitě chrápe ohař.


Při rozhovoru se občas hádají, kamarádsky pošťuchují a taky vzájemně propagují. Jedna z nejvýraznějších dokumentaristek a nepřehlédnutelná feministka Olga Sommerová (56) a její dcera, kameramanka a režisérka Olga Špátová (otcem je dokumentarista Jan Špáta) spolu v loňském roce natočily hned tři filmy.


Dva z nich, (Ne)cenzurované rozhovory a Moje 20. století, který je o malířce Adrieně Šimotové, pěvkyni Soně Červené a spisovatelce Lence Reinerové, vysílala o Vánocích Česká televize.


Vyprávíte si někdy svoje sny?

Olga Špátová: Vyprávíme si sny? Ty mi někdy vyprávíš ty svoje děsivý: že ti padají vlasy a zuby.


Vám se zdá, že vám padají vlasy?

Olga Sommerová: No jo. Není větší hrůza, než když člověku odejde to, čeho si považuje. A já jsem na své vlasy citlivá a pyšná. Mně se zdálo, že hrábnu do vlasů (předvádí) a v ruce mi zůstávají celé prameny.

O.Š.: A mně se zase asi sedmkrát v životě zdálo, že jsi umřela. Probudila jsem se a strašně brečela. Ale uklidňuje mě, že se říká, že budeš naopak dlouho živá.

O.S.: A ty se o mě budeš starat!


Natočily jste v uplynulém roce tři filmy. Jaké to je, spolupracovat s někým tak blízkým?

O.S.: Jeden jsme režírovaly napůl, v druhém jsem byla obětí Olgy coby režisérky a na třetí jsem si ji vzala jako kameramanku. Největší výhoda je v tom, že se smíme hádat. To, co si ke mně dovolují moje děti Olga a Jakub jako kameramani, to by si jiný nedovolil, protože bych si ho už příště nevzala. Je to bohužel jako v manželství, že se k sobě chováte hůř než k cizím lidem.


Třeba co si dovolí?

O.S.: Jakub odmítne natočit záběr, o který žádám, nebo mě s despektem poučuje, že si připadám jako studentka FAMU. Proto jsem si teď vzala Olgu jako kameramanku, že je s ní lepší pořízení. Ale taky se stalo, žes na mě začala hejkat…

O.Š.: Máma je při natáčení strašně netrpělivá, když musím nějakou chvíli komponovat záběr. U (Ne)cenzurovaných rozhovorů se pořád vrtěla. Byla úplně nezaostřitelná.

O.S.: Ona dlouho hledala záběr, a když už ho potom našla, stejně mě ještě půl hodiny vyšťavovala.

O.Š.: (jí skočí do řeči) Ale ty nechápeš, že jsem musela sama nastavovat mikrofonky, u toho je hodně zkoušení, musela jsi předvádět všechny síly hlasu. A při tom ses tvářila, jako bys neměla s filmem nikdy nic společnýho.

O.S.: Ona mě masírovala schválně, aby mě dostala do rauše. Já už si pak zoufala, křičela jsem. A najednou se na ni podívám a vidím ten její záludnej úsměv.

O.Š.: Teprve pak byla máma autentická, seděla s cigárkem, smířeně koukala do prázdna a začaly z ní padat čechovovský moudra.


Co říkal vašim filmům Jan Špáta?

O.Š.: Od začátku o našich (Ne)cenzurovaných rozhovorech pochyboval, připadaly mu moc osobní (jde o intimní dialog Olgy Sommerové s Olgou Špátovou). Nemá rád, když se rodinné záležitosti vynášejí na veřejnost. Ale pak řekl, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo.


Co si vy naopak myslíte o filmech své maminky?

O.Š.: My se tady pořád chválíme, to bude vypadat…


Tak se nechvalte.

O.Š.: Já obdivuju, že si máma jde za svým tématem a umí s lidmi mluvit. Ale její styl je upovídaný a málo obrazový. To jí často s bráchou vyčítáme, že je tam tolik těch mluvících hlav, že by mohla…

O.S.: Ježíš, nech toho, jo? Tohleto jsi neměla říkat. (opravdu se zlobí)

O.Š.: Mám si toho nechat. (směje se) Počkej, přece jsem předtím říkala, jak mám ty tvoje filmy ráda, ne? A častokrát mě dojímají.

O.S.: Jestli myslíš třeba Bez trestu, bez pokání, to byl film o tlusté čáře za zločiny komunismu, tam opravdu museli ti staří političtí vězni hodně mluvit. A přestože jsou to mluvící hlavy, máš ten film ráda, protože je to silný téma.


Být dcerou dvou respektovaných filmařů znamená, že člověk dostane zadarmo to, k čemu se jiní musí složitě propracovat. Má to i negativní stránky?

O.Š.: Já vidím ty klady. Od dětství jsem měla filmovou školu doma. Vadí mi akorát ty absurdity - třeba když mi lidi řeknou, že mi ty filmy stejně dělá máma s tátou. Jako že by mi moje hraný naivní zamilovaný filmy dělali oni?


Čím jste chtěla být jako dítě? Bylo vůbec myslitelné dělat něco jiného než film?

O.Š.: Odjakživa jsem chtěla dělat film. A odmalička jsem koukala na filmy mámy a táty a říkala si, že bych to udělala líp, jinak. Teď točím dokumentární filmy, je to vzrušující, ale chtěla bych dělat hraný film a divadlo.

O.S.: Když byla malá a my jsme přinesli domů film ještě v pracovní verzi, tak nám občas říkala: "Tohle bych dala pryč, tohle je nudný…" Byla to malá holka, ale my ji několikrát poslechli. Svůj první film pro televizi o partě svých kamarádek natočila v patnácti letech.


Co si jako filmařky myslíte o produktu, který se vlastně tváří jako dokument, o reality show?

O.S.: Viděla jsem asi deset minut. Mě to nudilo a uráželo.

O.Š.: Co tě na tom má co urážet?

O.S.: Protože je tam jedna věc, která je jakoby společná s naší profesí. Jako dokumentaristka jsem vždycky snila o tom být muškou na stropě a pozorovat, co se v té domácnosti děje. A najednou přijde reality show, která zdánlivě chce ten sen naplnit. Ale tím, že ti lidé nežijí skutečný život, že jsou nuceni mít spolu umělé konflikty, je to vydrážděný, nepravdivý, prázdný.

O.Š.: Když o tom tak přemýšlím, my jsme si v (Ne)cenzurovaných rozhovorech vlastně udělaly takovou malou soukromou reality show.

O.S.: S tím rozdílem, že jsme měly skutečné konflikty a budeme spolu muset žít až do smrti.


Když jste v (Ne)cenzurovaných rozhovorech viděla, jak na dceru řvete jako autoritativní matka, ačkoli nemáte pravdu, zatrnulo vám?

O.S.: No musím říct, že když jsem viděla, jaká jsem fúrie, jak na ni pořád ječím, tak jsem si říkala: Kriste pane, jak se to k ní chovám? Já se vylekala a přemýšlela, proč to vlastně dělám. Protože jsem příliš zodpovědná, až jsem z toho nervózní? A když já tvrdě pracuju, tak si myslím, že i dcera má tvrdě pracovat? Možná že náš zakopanej pes je v tom, že spolu žijeme v jedné domácnosti a já dělám většinu domácích prací, zkrátka proto, že jsem matka. A vyčítám jí, že žije v mamahotelu a že to tak nejde, protože nejsem její služka. A z toho pocházejí ty konflikty. Ona má hlavu v oblacích, ale to stokrát nic, co umořilo osla, se musí udělat, podlaha se musí vytřít, vana se musí umýt, koberce se musí vyluxovat.


Byla jste jiná v Olžině věku?

O.S.: Akorát jsme si podobné na fotkách. Jinak jsem tehdy taky kašlala na domácnost, byla jsem nepořádná a utíkala z domova. Ale ona je zralejší, než jsem byla já, a ví, co chce, což já nevěděla. Já jsem zase byla sečtělejší a vzdělanější, protože za bolševika kamarádšoft a umění bylo největší vzrůšo, nebyly jiný lákadla. Ale uvědomuju si, že i když moje máma byla moudrá žena, zdaleka neměla pro mě tolik vědomých rad, jako já mám pro Olgu. A taky tolik společenské ochrany. V tom jsem pro ni užitečnější. Ale dokud bude tady v tom bytě přisátá na mateřský prs…

O.Š.: Já že jsem přisátá na tvůj prs?

O.S.: Jsi samostatná, co se týče filmařiny. Ale co se týče praktickýho života, jsi přisátá.


Ve vaší knížce O čem sní muži mluví dirigent Libor Pešek o nepřekročitelné hradbě mezi rodiči a dětmi: "O sexu a citových záležitostech se s námi nemluvilo." Jak je to u vás?

O.S.: Já se svou mámou mluvila otevřeně o všem, i když, pravda, o sexu jsme nemluvily a nemluvím o něm ani se svými dětmi. Beru to tak, že to není třeba.


Ani žádné základní poučení?

O.S.: Děti dneska vědí všechno. Já si dobře pamatuju, když mi bylo třináct, že za mnou máma přišla, aby mi sdělila, že budu menstruovat. Ale řekla mi to takovým způsobem, jako kdyby se měl zhroutit svět. Měla jsem pocit, že budu nějaká špinavá nebo co. Stejně tak když jsem s mámou, která měla čtyři děti, mluvila o těhotenství, byla jsem šokovaná tím, že ho považovala za něco jako nemoc, co je třeba přežít. Bylo mi to líto, protože pro mě je těhotná žena s břichem něco nádhernýho. V tom je generační posun.


Za pětatřicet let, které leží mezi vámi, se proměnil i vztah k sexu. Vnímáte to?

O.S.: Dřív se říkalo, že sex je mercedes chudých. Rozdíl je taky v tom, že my jsme se báli těhotenství, protože nebyla dobrá antikoncepce, a dneska je zase strach z AIDS. Ale jeden generační rozdíl vnímám přesně. Když jsem natáčela se sedmdesátiletými osmdesátiletými muži, měla jsem pocit, jako by byli pořád na ženské natěšení. Skládali komplimenty, byli to džentlmeni každým coulem. A něco podobného cítím i na venkově. Zatímco ve městě plném jiných lákadel mám pocit většího odstupu, dokonce že se kluci holek bojí. Já si vzpomínám na jednu tvoji historku, Olinko, když jsi chodila do Lucerny do tanečních se svou kamarádkou Lucií...

O.Š.: My měly obě červené šaty, říkali nám "červené komando", asi jsme se chovaly sebevědomě. A když byla volenka, kluci se nahrnuli k ostatním holkám a my tam v těch rudých šatech zůstaly stát! My chtěly tancovat, koketovat - a oni se nás báli, jak nám pak řekli! Odešly jsme na záchod a vyděšeně tam na sebe koukaly. To nám tehdy kleslo sebevědomí, myslely jsme, že se nikdy nevdáme.


Prožívala jste, Olinko, jako trauma, když se vaši rodiče rozešli?

O.Š.: Já jsem si hlavně přála, aby byli kamarádi, a tušila jsem, že když se rozdělí, podaří se to spíš.

O.S.: Když ti bylo patnáct, pamatuju si, že jsi jednou plakala, abych se s tátou nerozváděla. A když ti bylo devatenáct, říkala jsi: "Prosím tě, tak už se rozveďte." My se měli hodně rádi, ale když se vztah vypotřebuje, nemá cenu to spolu dál táhnout. Teď máme přátelský vztah a Olinka tátu miluje.

O.Š.: A ty žárlíš, že za ním jezdím na víkendy.

O.S.: Nežárlím.

O.Š.: Říkáš: "Za tátou jedeš vždycky…"

O.S.: Jsem ráda, že za ním jezdíš. Ale taky potřebuju, abys se mnou někdy jela na chalupu, dělala mi společnici a pomohla. U táty kácíš stromy, vykopáváš kořeny, řežeš dříví...


Je něco, co byste si nikdy neřekly?

O.S.: O ničem takovém nevím. I když je mi jasný, že Olga s nejbližšími přítelkyněmi probírá intimity, o které já ani nestojím. My mluvíme o jejích milostných vztazích a já rozdávám rady. O mých nemluvíme, protože zrovna žádné nemám. Ale Olga mi taky radí, třeba v tom našem filmu: "Mami, ty jsi zpragmatičtěla! To se musíš zamilovat, buď víc dítětem…" Zamiluj se na povel, to jsou senzační rady! A co jí mám vykládat, když se mi to už tři roky nepřihodilo?


Liší se vaše představy o ideálním muži?

O.Š.: No to se teda liší! Já toužím po nedosažitelných mužích. A i když mám doma feministickou maminku, toužím po těch chlapácích.


Vy toužíte po nějakém machovi? Copak vy jste neměla feministickou výchovu?

O.Š.: Já toužím po něžném chlapákovi.

O.S.: Jasně, opravdový chlap musí být něžný. Kdežto macho je křehký jak křišťálová váza, ten se rozpadne při prvním problému.

O.Š.: Já si myslím, že v dnešní generaci jsou kluci něžný a křehký. A jsou to džentlmeni.

O.S.: A já si zase myslím, že džentlmeni jsou spíš ti staří, že džentlmenství vymizelo.


Co si představujete pod džentlmenem? Že vám pomůže do kabátu, zaplatí v hospodě?

O.Š.: Tyhle mužské komplimenty mě pořád baví. Ale džentlmenství je v tom, že se muži nezajímají jenom o sebe.

O.S.: Džentlmenství je potlačení vlastního sobectví, zájem o druhého. A co se týče ideálního muže, i já jsem, asi jako každá nepoučená dívka, odkojená pohádkou o Popelce, měla představy o princi na bílém koni. Ale žádnej nepřijuchal. Někdy tak vypadal, a pak se z něj vyklubal otravnej macho.


Je nějaké téma, u kterého víte předem, že se nedohodnete?

O.Š.: No mně přijde, že zapomínáš na svoje mládí, na to drogistický opojení a žal z lásky. A nerespektuješ to u mě. Já tady někdy sedím a pláču a ty kolem mě nervózně chodíš s cigárem…

O.S.: Já už zkrátka vím, že když jsi do někoho zamilovaná a on do tebe ne, tak to prostě nemá cenu. Ale zároveň vím, že tě musím nechat prožít si to až do dna. Jsem netrpělivá, vím, jak to dopadne.

O.Š.: Jéžiš, jak já se bojím toho tvýho věku. Je tak neromantickej!

O.S.: A víš, jak budeš vyrovnaná? Ta bezradnost mládí, to zoufání je něco, co bych už v životě nechtěla prožít. Já bych už nechtěla být mladá ani za nic.

O.Š.: Ale ty to možná trochu hraješ a přeháníš tu svoji svobodu. Ty vlastně toužíš po pánovi…

O.S.: Co to tady vykládáš, prosím tě? Po pánovi! Co je to za slovo? Kdyby ses mě víc ptala a snažila se zjistit si o mně pravdu! Lásku si nevyprosíš ani nevyhrozíš, jak říkala Božena Němcová. A já už dneska vím, že jestliže chci s někým žít, tak to musí být to ach! Nemůžu s někým být jenom proto, abych měla chlapa, jak na venkově ženský říkaj: "S hajzlem špatně, bez hajzla ještě hůř." To nepotřebuju.

O.Š.: No a důsledek je ten, že už sem k nám chodí jenom samý ženy! Už čtyři roky, když přijdu domů, tady sedí tři dámy, pijou kafe a moudře hovoří. Anebo mladý holky, které na mámu zbožně koukají a stávají se feministkami. A já vždycky řeknu "dobrý den". A odejdu. Přitom dřív sem chodilo hodně zajímavých mužů a já před nimi vždycky dělala, že jsem přišla do pokoje jenom tak náhodou. Pozorovala jsem, jak tu máma sedí u vínka s nějakým mužem a povídají si. Hrozně mě to bavilo.

O.S.: Já teď zkrátka miluju ženy. A v tom se shodnu s muži. (směje se)


Četla jsem, že toto století bude stoletím žen. Co si pod tím představujete?

O.S.: Žena bude krok za krokem dobývat svoje práva. A bude se podílet i na řízení světa. Ale jde to pomalu, protože muži drží ekonomickou, potažmo politickou moc. A zvlášť pomalu to jde tady u nás.

O.Š.: Mně třeba řekl nedávno jeden muž, že by vůbec neměla být žena režisérkou. Že to je mužské povolání.

O.S.: Kterej kretén ti to řek', prosím tě?

O.Š.: Byl to mému srdci blízký člověk, ale hned jsem cítila, jak mu padají body.


Jak vy vlastně vnímáte matčin feminismus?

O.Š.: Já ho zatím poznávám, fandím mu. Akorát se vždycky směju těm jejím výkřikům, že ženy jsou kvalitnější část lidstva než muži.


Vy si to nemyslíte?

O.Š.: Kdybych si to myslela, tak by mi z toho bylo smutno. Já chci život prožít s mužem. A myslím, že jsme lidi, ne muži a ženy. Ale říkat to vedle feministický maminky je opravdu hodně riskantní.


Holíte si nohy?

O.S. a O.Š.: (unisono) No jasně!


Já jen zjišťuju, jak daleko je váš feminismus.

O.S.: To přece nesouvisí s feminismem.

O.Š.: Ale dlouho jsi na to nechtěla přistoupit. (rejpe)

O.S.: Prosím tě, co to tady vykládáš? Za bolševika se to jednak nedělalo a za druhý jsem to nepotřebovala. Ale fakt je, že ženské nohy pak líp vypadají. Ale mě tohle téma nebaví.

O.Š.: Máma se nechce o těchhle věcech bavit, protože je to pro ni moc micinoidní.

O.S.: Vezměte si ženské časopisy. Tam jsou jednak návody, jak být emancipovanou ženou, ale na druhé stránce si přečtete, jak chlapa dostat, jak se oblíknout, jakou kosmetiku používat, jaké erotické triky nasadit, čili jak toho hloupýho samečka nalákat. To jde úplně proti sobě - buď emancipovaná, a zároveň manipuluj! Já jsem na tohle nikdy nepřistoupila. Kdyby ženy tu energii a čas, co dávají do šlechtění a nakupování hadrů, daly třeba do vzdělávání...

O.Š.: Počkej, a ty jsi nikdy nic nedělala kvůli chlapům? Ani když jsi někoho měla ráda?

O.S.: Ale jo. Já chtěla být zajímavá, ale ne skrze sexy prádélko.


Jak to máte vy, slečno Špátová, se sexy prádélkem?

O.Š.: To nosím. (směje se) Nechtěla bych být tou zmužštělou režisérkou, co musí mít vlasy stažený do gumičky, a když jde za svým cílem, zapomíná, že je žena. Já mám ráda ženský radosti, ty přípravy na rande. Ale zároveň nechci být micinka. Já chci být ženská a zároveň chci dělat dobře svoji práci.

O.S.: Ta rovnováha mezi péčí o tělo a o duši je důležitá. My se narodily jako hezký ženský, takže se s lehkostí chováme jako ženy a nemusíme spotřebovávat veškerou svou energii na fintění.


Rozčilují vás vtipy o blondýnách?

O.S.: To nejsou vtipy o blondýnách, ale o ženách. A nejstrašnější je, když je vyprávějí ženy samy. Kdykoli jsem na revanš ve společnosti mužů řekla vtip "Když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala", všichni chlapi zkameněli, nikdo z nich se nesmál. A my máme snášet debilní vtipy o blondýnách?

O.Š.: Ale mami, ty to bereš tak křečovitě…

O.S.: Ne! (křičí) Od toho to začíná, to je to zdánlivě neviditelné podceňování ženského rodu. Já jsem třeba tvého tátu požádala, aby na můj účet nedělal vtipy ve společnosti. A přitom on byl tak vtipnej, že jsem se tomu sama smála. Ale pak jsem jednou řekla: A dost. Ženy by pro sebe hodně udělaly, kdyby to odmítaly. A ženská solidarita je důležitá. Pamatuju si, že jsem v tomhle měla kdysi s Olgou problém. Když jí bylo asi šestnáct, začala jsem ji brát do společnosti a ona byla taková mladá a zajímavá…

O.Š.: Mami!

O.S.: … a ti chlapi se tak kolem ní rojili. Ale pak jsem ji vzala podruhé a ti muži se bavili jenom se mnou a ona na mě začala žárlit! Já jí řekla: Pozor! Tohle mezi námi nebude, nějaký konkurenční boj, ani náhodou. Nepřipustím, abys se mnou soutěžila. Já jí přece přeju všechno na světě a všechno bych pro ni obětovala… (zarazí se) No, všechno teda ne, protože to je nesmysl obětovat pro děti všechno. Ale kdyby bylo nejhůř, tak bych život za ni dala.

O.S.: A my máme snášet debilní vtipy o blondýnách?

O.Š.: Ale mami, ty to bereš tak křečovitě…

O.S.: Ne! Od toho to začíná.

Autor: Alena Plavcová

Foto: Tomáš Železný